- Cube-Metier na něj naváže dalšími dvěma deskami

Po podzimní triové desce Night Lights s Georgem Mrazem a Martinem Šulcem (viz foto ze křtu) právě vyšlo Just For My Friends neboli již druhé letošní album pianisty Najponka, který si svůj návrat po tříleté pauze od koncertování tedy patrně velmi užívá.

Narozdíl od Night Lights, které vyšly v Šulcově vydavatelství Czech Art, jde tentokrát o sólový piano recital coby první vlaštovka z řady desek Jazz at Greville Lodge, kterou pro značku Cube-Metier vymyslel Pavel Vlček.

Koncert byl nahrán v anglickém Cheltenhamu koncem května 2009, tedy vlastně ještě předtím, než Najponk začal znovu vystupovat na pražské klubové scéně. 

Hodinový repertoár obsahuje skladby od Hamptona Hawese, Richarda Rodgerse, Henryho Manciniho, Thelonia Monka také čtyři Najponkovy vlastní kompozice.

Obě letošní Najponkovy desky ve svém článku pro MF DNES nedávno shrnul jazzový publicista Lubomír Dorůžka, z jehož recenze si o sólovém albu s díky vydavateli dovolíme citovat:

"Trio zasazuje Najponka do širších souvislostí, sólový snímek nazvaný Just For My Friends naopak přesněji vykresluje jeho pozici na dnešní scéně. V době pozoruhodné autorsko-interpretační exploze tuzemské mladého jazzu, který se snaží otvírat nové prostory, působí Najponk značně střízlivě - coby vycizelovaný tvar, zachycující jedno stadium historie klasického jazzu.

Není tu hledání nového výrazu, nýbrž dokonalé zachycení něčeho, co jednomu stylovému období propůjčilo klíčové hodnoty. Sérii deseti tří až čtyřminutových standardů a čtyř Najponkových skladeb vedených ve stejném stylu, může posluchač navyklý novějšímu výrazu prostě považovat za hodinku příjemné hudby v pozadí.

I jeho by však měla zaujmout Najponkova interpretace Monkova Blue Monka, v níž z akordického zvuku trčí jakoby záměrně třeba jen jediný tón, který charakterizuje Monkovu harmonickou sazbu, nebo kombinace klasického Body and Soul a méně známé You Don´t Know What Love Is, kde si NajPonk opět vydatně zaloví v možnostech harmonických barev.

Ale i jinak se posluchač může těšit z Najponkovy vynalézavosti v perlivých pasážích, které startují z poměrně jednoduše stylizovaných harmonických odrazových můstků jednotlivých témat. Najponkovo sólové album je prostě Pandořina skříňka stylu, s jakým se dnes v takové čistotě setkáváme jen zřídka. A podle záznamu se zdá, že to v tomto smyslu ocenili i posluchači jeho květnového koncertu v Cheltenhamu."

[celý článek čtěte v sobotní MF DNES]

Najponk se také skví na obálce prosincového UNI (viz fotogalerie portrétů), které s pianistou pořídilo rozhovor nejen o důvodech jeho tříleté pauzy od hraní:

Plné tři roky, až do letošního jara, o tobě nebylo slyšet. Co jsi vlastně dělal?

Živil jsem se, dva roky jsem nosil kufry v hotelu. Deprese z poměrů na místní scéně někdy během září 2006 vyústila v můj už druhý slinivkový záchvat a tentokrát nade mnou doktoři v Motole fakt kroutili hlavou, dokonce si tam přivedli i všechny stážisty, aby si mě prohlídli a zapamatovali si, jaká jsem anomálie (smích). Přežil jsem to, ale asi jsem měl víc štěstí než rozumu. Pak následovalo asi pět měsíců rekonvalescence, kdy jsem prostě jenom ležel na pohovce a musel mě obskakovat táta. Tohle bych nepřál ani svýmu nejhoršímu nepříteli, to je fakt konečná. Navíc to nevykazuje postupný zlepšování, sice se to lepší, ale tobě je pořád stejně špatně, takže jsem byl v hrozný náladě. Během tý doby jsem měl čas být sám se sebou, měl jsem čas se na všechny ty věci, který jazzmana často doženou až k alkoholu nebo drogám, podívat hezky z odstupu a zjistit, že nejsou tak podstatný, jak jsem si myslel. A když jsem byl zase konečně mobilní, kamarád mi nabídl práci v hotelu.

Takže jsi byl de facto fyzicky odtržený od klavíru?

Vlastně jo, teprve letos v lednu jsem na něj znova prvně sáhl, snad s jedinou výjimkou, kdy jsem kamarádovi vloni v létě hrál na rodinném večírku. To ti bylo zvláštní, ptal jsem se sám sebe, jestli se mám na to nějak připravovat, ale nakonec jsem si řekl: ne! Přijď tam a schválně uvidíš, co ti z tý hudby zůstalo. Samozřejmě, že prsty si pamatujou. Nezahrajou všechno hned perfektně, ale pocit jsem z toho měl dobrej.

Počkej, to sis celou tu dobu vůbec nehrál ani sám pro sebe?

Ne, neměl jsem tu potřebu. To nebylo tak, že bych nenáviděl hudbu, jen jsem vážně necítil nutkání si k tomu nástroji sednout a vyluzovat nějaký zvuky. Byl jsem v muzice patnáct let až po uši ponořenej, takže mi ta pauza přišla vhod. Navíc jsem začínal poslouchat opravdu tvrdou muziku, kterou jsem měl léta nějak odstrčenou a vždycky si pustil jen Led Zeppelin nebo Hendrixe. A celý se mi to v hlavě nějak spojilo. Tvrdá hudba mě začala čím dál víc fascinovat a to jsem už vůbec necítil potřebu hrát na piano.

[celý článek čtěte v UNI 12/09]

Připomeňme, že Najponk se na pražské klubové scéně pohybuje od 90. let, z jeho původního kvartetu brzy vykrystalizovali trio a neustálým hraním i mimořádnou pílí se klavírista postupně vypracoval v patrně největšího domácího odborníka na mainstreamové jazzové piano. Vcelku pravidelnou řadu koncertů i vydávání desek pianista přerušil teprve před třemi lety, kdy v rozhovoru s Harmonií tehdy veřejně oznámil, že končí s hraním. 

 Ukázka "Girl of My Dreams" z Najponkova sólového alba

 Ukázka "Day Dream" z Najponkova sólového alba

 Ukázka "Smile" z Najponkova sólového alba

Pro úplnost dodejme, že ve Vlčkově edici Jazz at Greville Lodge dále vyjde duo anglického pianisty Mikea Carra a kytaristy Jima Mullena. A ještě letos by měl label vydat živou nahrávku tria Emila Viklického z Vídně, kterou pořídilo tamní rádio ORF.

Najponk se po své pomlce zase zařadil zpět na programy pražských jazzových klubů a slyšet ho lze leckde (viz nedávné fotografie Patricka Marka z koncertu v Jazz Docku). Jeho nové album Just For My Friends bylo již toto úterý k prodeji např. v pražském Bontonlandu a jistě je k dostání i na Najponkově domovské scéně, tedy v klubu U Malého Glena.

zdroj: Cube-Metier, UNI, MF Dnes, foto D.K.