Ve finále CZECH JAZZ CONTEST 2012 se představilo pět kapel , Jan Steinsdorfer Trio, Jan Fečo Quartet, Bigband ZUŠ Liberec, Kikina B a „divoká karta“ Pitch Bender. Pianista Jan Steinsdorfer zahrál několik svých skladeb sdružených ve suitu a dva standardy (Cole Porterovu „I love you“ a „But Not For Me“ od Iry a George Gershwina). S kontrabasistou Matějem Černým a bubeníkem Dušanem Černákem vytvářeli hudbu vzdávající hold velikánům klavírních trií jako jsou Keith Jarrett, Bred Mehldau, Bobo Stenson a započali jazzový večer podpořený zaplněnou Redutou.

Jan Fečo Quartet převzal jazzovou štafetu hard-bopovou jízdou s osobitými aranžemi „Night in Tunisia“ a svých vlastních kompozic odkazující na vlivy Juliana Cannonballa Adderleyho, Charlieho Bird Parkera, Kennyho Garretta či Roy Hargrovea. Pianista Dominik Klempár, basista Matěj Černý a Oliver Lipenský za bicími tvořili neutuchající motor pro přesné frázování alt saxofonu Jana Feča.

Po krátké pauze, která byla potřeba na přestavbu pro největší těleso večera, začal funk/soulovou skladbou Freddieho Hubbarda „Red Clay“ Bigband ZUŠ Liberec pod vedením Rudolfa Mihulky. Jednotlivé sekce bigbandu hrály v náročných aranžích jako jeden člověk. Zazněly skladby Wayne Shortera „Speak No Evil“, „Superstition“ Stevie Wondera a několik dalších. Představilo se několik sólistů, kterým vévodila skvělá zpěvačka Nikol Pialová. Bigband předznamenal přechod večera do oblasti fusion, funku a groovu.

Následovala totiž “Kikina B” ve složení Kristýna Bártová (klávesy), Tomáš Fuchs
(kytara), Zbyněk Polívka (tenor sax), Martin Linhart (bicí) a Matěj Havlíček (baskytara). Všechny skladby byly původní blížící se Electric Bandu Chicka Corey. Nezlomný groove se tak jako jeho předchůdci z Liberce dostal ocenění v podobě přídavku
skladbou „Armageddon Blues“ Garyho Willise.

Finálové jazzové hody uzavírala kolem půlnoci Divoká karta Pitch Bender. Soul-jazzové formaci vévodila slovenská zpěvačka Sisa Fehérová, též autorka textů písní. Kapelu vede pianistka a autorka většiny skladeb Iva Korgerová, dále Zbyněk Polívka (tenor saxofon), Dan Hasalík (kytara), Matěj Havlíček (baskytara) a Oliver Lipenský (bicí). Jejich vystoupení se opět neobešlo bez přídavku a vřící Reduty.

Do poroty tentokrát zasedli: na Grammy nominovaný NY pianista a hammondista Brian Charette, pianista Emil Viklický, basista Josef Fečo, kytarista Adam Tvrdý a saxofonista Ondřej Štveráček.

Po těžkém rozhodování nakonec porota udělila:
1.cenu pro Jan Fečo Quartet, 2.cenu získal Pitch Bender a 3.cenu Bigband ZUŠ Liberec. Cenu za nejlepšího instrumentalistu získal 17ti-letý klavírista Dominik Klempár (Jan Fečo Q.), Cenu za nejlepší kompozici obdržel Tomáš Fuchs za skladbu „Horská“ (Kikina B). Hlasování o diváckou cenu, které probíhalo po celou dobu Czech Jazz Contest na internetu vyhrála kapela „Behind the Door“.

Celým večerem provázeli a moderovali americká zpěvačka Kaia Brown a saxofonista
Ondřej Štveráček.

Kapela bubeníka Roye Haynese vystoupí v Praze

V pražském Lucerna Music Baru dnes vystoupí bubeník Roy Haynes se svoji aktuální sestavou Fountain of Youth. 

Letos šestaosmdesátiletý Haynes, kterého před dvěma roky pozval Bohemia Jazzfest, tentokrát vystoupí na jazzovém festivalu Agharty v doprovodou Jaleela Shawa na altsaxofon, Martina Bejerana na klavír a Davida Wonga na basu.

Haynes byl totiž téměř u všech zásadních událostí jazzu druhé poloviny 20. století: zkraje hrál s Louisem Armstrongem, dlouho působil v kapelách Charlieho Parkera, Dizzyho Gillespieho nebo Lestera Younga. Některá z těchto setkání připomnělo dnešní webové vydání Hospodářských novin.

Ještě v dobách bebopu se Haynes zúčastnil vůbec prvního nahrávání svého pozdějšího velkého přítele Milese Davise pro label Prestige, následně dlouho doprovázel zpěvačku Sarah Vaughan a od roku 1952 také Ellu Fitzgerald.

Coby sideman sehrál klíčovou roli v bandu pianisty Buda Powella, kde si jej také oblíbil jeho další pozdější spoluhráč, Thelonious Monk. Haynese si ale vychvalovali i saxofonisté: velmi si jej cenil Stan Getz, kterého bubeník doprovázel přes dva roky, a později John Coltrane, u kterého Haynes často zaskakoval za Elvina Jonese. Díky tomu účinkuje třeba na Coltraneově slavné nahrávce z Newportu roku 1963.

V následujících dekádách Haynes úzce spolupracoval s Chickem Coreou, což začalo jeho účinkováním na desce Now He Sings, Now He Sobs s basistou Miroslavem Vitoušem. Na přelomu 80–90. let Haynes čile spolupracoval s kytaristou Patem Methenym a celou tu dobu vedl své vlastní skupiny, především bebopem řízlý Hip Ensemble.

zdroj: PR

Klaus udělil státní vyznamenání Emilovi Viklickému

Zhruba dva týdny předtím, než mu v Japonsku vyjde očekávané triové CD Kafka on the Shore, se český klavírista a skladatel Emil Viklický stal nositelem státního vyznamenání. U příležitosti 93. výročí vzniku samostatného československého státu mu je na Pražském hradě udělil prezident Václav Klaus za zásluhy o stát v oblasti umění.

Olomoucký rodák Viklický vystudoval začátkem 70. let matematiku na Palackého univerzitě, ale už tehdy trávil hodně času za klavírem. O tři roky později získal ocenění nejlepšího sólisty na Československém amatérském jazzovém festivalu a tentýž rok se přidal k SHQ Karla Velebného. Další ocenění přišla na festivalu jazzové improvizace v Lyonu a ve skladatelské soutěži v Monacu, kde udělal dojem skladbou Zelený satén.

V roce 1977 získal čtyřleté stipendium pro studium na Berklee, po návratu se ujal Letní jazzové dílny ve Frýdlantu a po revoluci působil čtyři roky jako president České jazzové společnosti. Celou tu dobu ale především pracoval s vlastním triem, nejčastěji basistou Františkem Uhlířem a bubeníkem Laco Troppem, nebo spolupracoval s mezinárodními muzikanty: jmenovitě Bennym Baileyem, Scottem Robinsonem nebo kytaristou Billem Frisellem, který účinkuje na dvou Viklického deskách.

Nejen v zahraničí bývá Viklický oceňován za způsob, jakým ve své hře nepatrně reflektuje moravskou lidovou hudbu. Právě toto spojení oslovilo také japonské vydavatelství Venus Records, pro které Viklický předloni natočil janáčkovské album Sinfonietta a nejnověji letos na jaře pokračování nazvané Kafka on the Shore.

Jmenuje se stejně jako román populárního japonského spisovatele Harukiho Murakamiho, kterému Viklický album věnoval. Spisovatel mu na oplátku napsal sleevenote na CD. Viklický patří také k častým hostům večerů Jazzu na Hradě, kde letos účinkoval s Jonem Faddisem a Lennym Whitem a prezidentovi také s Jiřím Stivínem hudebně pogratulovali k pětasedmdesátým narozeninám.

zdroj: PR

MK ocenilo novináře Lubomíra Dorůžku

Státní cenu za přínos hudbě od ministra kultury ve čtvrtek převezme novinář Lubomír Dorůžka, v sedmaosmdesáti letech nejstarší působící jazzový publicista v Čechách a patrně celé Evropě. Česká jazzová společnost, které Dorůžka kdysi předsedal a nejen v posledních měsících jí několikrát ochotně poskytl své texty nebo vyjádření, by mu tímto ráda pogratulovala.

Otec českého odborníka na world music Petra Dorůžky a dědeček kytaristy Davida Dorůžky byl po totálním nasazení za 2. světové války studentem FF UK, kde se věnoval hudební vědě a estetice. Absolvoval ale už v oboru anglické a americké literatury, mimo jiné proto, že po únoru 1948 se jazzová tématika stala nežádoucí.

Klavír a korespondence

Od matky se naučil hrát na klavír, zájem o jazz měl už ale od mládí a aktivně ho začal rozvíjet ještě za války, kdy jeho několikaletá korespondence s Miloušem Vejvodou přerostla v ilegálně rozmnožovaný amatérský časopis Okružní korespondence.

Mimo jiné díky němu o Dorůžku později projevil zájem R. A. Dvorský a Emanuel Uggé, kteří mu pomohli v další novinářské činnosti. Stal se redaktorem měsíčníku jazz, psal do jazzové rubriky Mladé fronty a později časopisu Rytmus. V dalších letech působil na nejrůznějších pozicích, jako tajemník Pražského jara, na sekretariátu Československých skladatelů, v Hudebních rozhledech či Státním hudebním vydavatelství.

Klíčová Melodie

Na moderní českou hudební novinařinu, jejíž „otcové zakladatelé“ v čele s Jiřím Černým dodnes označují Dorůžku za svůj vzor, měl největší vliv v roli šéfredaktora nového měsíčníku Melodie v 60. letech. Za jeho vedení se časopis stal určující kritickou platformou, protnul několik generací přispěvatelů a přežil dokonce i konec Pražského jara, ačkoliv záhy nato byla zrušena jeho aktuálněji laděná příloha vedená Čestmírem Klosem. Dorůžka na protest opustil post šéfredaktora a ve snaze vyhnout se politickým a ideologickým tlakům začal až do invalidního důchodu v roce 1981 pracovat ve vydavatelství Supraphon coby vedoucí oddělení zahraničních vztahů.

Výčet Dorůžkových zásluh pro český jazz by vydal na mnoho stran: patřil k zakladatelům Mezinárodního jazzového festivau Praha, byl jedním z iniciátorů Mezinárodní jazzové federace při UNESCO, pomáhal Jazzové sekci, zahraničním workshopům i kurzům a doma alespoň České jazzové společnosti, respektive jejímu bulletinu Akcent. Za zásluhy o polský jazz již v roce 1982 obdržel polské státní vyznamenání, v Čechách po revoluci např. cenu F. X. Šaldy.

Z nedávna

Kromě novinařiny se Dorůžka věnoval také překladatelské činnosti, do češtiny převedl například několik klíčových romanů Francise Scotta Fitzgeralda, napsal knihy o divadle Semafor a se svým celoživotním přítelem Josefem Škvoreckým pomáhal českému jazzu v rozhlase i na na papíře.

Po roce 1989 se několikrát pokusil zpracovat a shrnout dějiny českého jazzu v knihách pro nakladatelství Torst, z nichž zatím poslední nazvaná Panoráma jazzových proměn vyšla vloni. Dodnes je aktivní jako externí spolupracovník např. deníku MF DNES nebo měsíčníku Harmonie, před několika dny napsal pro Hospodářské noviny profil zpěvačky Hany Hegerové a v rubrice Kavárna MF DNES zrecenzoval alba Františka Uhlíře a frýdecko-místecké kapely Behind The Door.

zdroj: Český hudební slovník, vlastní